Leden 2014

Václave!!!

31. ledna 2014 v 22:25 | Yu |  Postřehy ze života
Vrátila jsem se domů, včera jsem byla na Hopkinsovi.


Light through the veins miluji. Open eye signal sem dávám, protože hlavně taková hudba tam byla. Víc beatová a taneční. Ale nic proti, je geniální.


Já... já stála tak deset metrů od Jona Hopkinse. What the fuck. What the actual fuck.
Ne, je to super, fakt jsem ráda. :)

S Aničkou jsme si to užily a s Longym jsme pak do dvou skicovali v kfc lidi, kteří tam bděli. Po cestě domů jsme potkali nějaké vtipné podnapilé lidi (normálně je za vtipné nepovažuji, ale tihle byli prima) a těm utekl Václav. Dý end.



Konečně se tu cítím domácky

21. ledna 2014 v 13:08 | Yu |  Postřehy ze života
Mám nový vzhled. Vždycky jsem se bála si jeden udělat. Tedy, ne že bych něco jednoduchého nezvládla, spíš mě děsilo to nastavení zde, které jsem moc nepobírala. No, tak jsem se do toho pustila a nakonec pochopila co je na co. Konečně tedy - mám vzhled, který vystihuje mé srdce.

Přijali mě na SUPŠ v Praze. Na užitou malbu.

30/1 asi (spíš jistě! :)) půjdu na koncert Jona Hopkinse. S Aničkou. Páni, miluju toho pána. Moc se těším.


Rozpolcená

15. ledna 2014 v 13:58 | Yu |  Postřehy ze života
Napůl jsem vědoma a vím, že je to jen zkouška. Že je to jedna z mnoha věcí, přes které se na cestě bojovníka mám přenést (cesta bojovníka ftw, od maminka jsem dostala k Vánocům Bouřlivá léta, duchovní knížku). A na druhou stranu se chci rozbrečet a utéct. Na jednu stranu jsem introvert, jsem celek, mám se ráda a jsem taky ráda se sebou. Ale někdy mám chuť se ve třídě otočit na kamarádku, která všechno pochopí a obejme mě. A po škole půjdeme do čajky. Ta ale není, tak se dnes otáčím na blog.

Protože plno slepých lidí tvoří systém. Protože mi přijde, že naše školství funguje opačně, než náš svět. Všechno je možné, život je láska a optimismus. V posledních dnech hodně medituji (a taky čtu tu knížku, což pomáhá) - tudíž jsem takový velký sloup klidu, zdá se mi. Jsem šťastná. Zajímalo by mě, jestli to je důvodem, proč se mě snaží stáhnout dolů.
Díky tomu jak se snažím být víc citlivá na energie mě až roztřásla koncentrace toho vzteku, úzkosti a smutku od lidí, kteří se na mě sesypali. Ušlápnutých, v iluzi. Co se bojí života, světa i sama sebe. Je mi líto vidět takové dospělé. Chrlili na mě, jak jsem ubohá. Jak se určitě nic nepodaří. Jak si dělám falešné iluze. Jak všechno bude těžké. Jak propadnu a půjdu za kasu. Děkuju. Za lekci. Vím, že nemají pravdu. Všechno je možné a hledat překážky a pak se na ně vymlouvat, to zvládne každý.

Díky tak silným negativním emocím se mi trochu roztřásla psychika. Trochu se mi chtělo brečet. Vztah duševního a fyzického těla. Rozbolela mě hlava, bylo mi mdlo. Odešla jsem ze školy o hodinu dříve a když mě na chodbě zastavila učitelka a začala vykládat tátovi, že mám naprostý nezájem o předmět a nechápu co se učíme (to není pravda... já se snažím, ale protože jsem zapomněla přes prázdniny učivo, čekám na zítřejší doučování abych to zase pochopila), i když se to učíme dva měsíce, tak jsem pak i trochu brečela. Ach, stydím se, mohla jsem to zvládnout lépe. Ale ne, je to v pohodě.

A píšu podobný články protože jsem páčko. Měla bych jít vrátit jedné slečně lebky na zátiší do města a pak doma malovat. Mám rozdělanou studii.