Červenec 2014

Týdenní Vydání Speciál

25. července 2014 v 6:15 | Yu Lesní |  Práce
Protože se v tudy dobu pohybuji v Itálii, článek je nastavený dopředu.
Všechno nejlepší, Skye!
Bylo asi docela jasné čím tě obohatím letos, vzhledem k tomu,
že momentálně moc dobře neznám vzhled tvých postav a přidala ses do klubu Jung-Il Wooa.
Původně jsem z toho dělala takový ten svůj obyčejný realistický portrét, ale strašně mě to štvalo.

Nejen, že vím, že máš radši věci stylizovanější, či nějak jiné, ale i mě osobně vadilo, že to nemělo "duši", "myšlenku" a že ten styl byl prostě "převedená" fotografie.

Tak jsem se sebrala, sloučila vrstvy a začala malovat jinak a mám z toho větší radost.
Druhým rokem květiny! Jak originální!

Páni, a mluvím jen o sobě! xD Jak originální. Tenhle džouk s "jak originální" je vysoce originální.

No, stejně tě nečeká moc proslov, prostě se měj hezky (se mnooou xD :3), koukej na Il Wooa, uč se korejštinu, čínštinu, japonštinu, proslovy o příbězích a čajová menu.
A děkuji, že jsi to se mnou i tenhle rok vydržela. xD (bude to horší xD)


Takže tedy:


Tadáááá!



Zajímavost

13. července 2014 v 20:18 | Yu |  Postřehy ze života
V poslední době zanebávám meditaci.

Ale je důležitá. Půjdu meditovat teď.

Víte, moje největší přání teď... nebo už hodně,... hodně dlouhou dobu (jen nebylo definováno myšlenkami, pouze emocemi) je určitě mít aslepoň rok volno. Od všeho. Od rodiny, od školy, od akcí, od celého světa. Můj svět. Potřebuju v něm být nějaký čas. Mít možnost mít rutinu delší než... no, chvíli. Co je to pak za rutinu? Já neumím fungovat jinak. Kéž by. Věci jsou tak, jak mají být, jsem za to vděčná.

Dle toho, co vím o zákonu přitažlivosti... by to jednou mělo být možné. S touto myšlenkou odcházím meditovat, abych se štěstím ocenila každou dobu, ve které se nacházím.

Na konci školního roku - po dvou létech na té škole - jsem zjistila fascinující věc. Byla jsem trochu školní fantom! Všichni mě znali a nikdo mě neznal. To asi protože jsem jako duch. Bílá jako stěna, přilepím se na ni a v tichosti kreslím/čtu. S nikým ze školy nemluvím. Jak by se mě mohl někdo všimnout? "Počkej... tebe já vůbec neznám. Ale já znám všechny z devítky... Nejsi ty TA holka?!" vyjeveně na mě vychrlilo děvče na dívčích záchodech, jenž očividně introvertem nebylo.
"Ta holka, co se s nikým nebaví, dobře se učí, dobře kreslí, je hodná a pořád čte?" "Já? Jistě ne. Neučím se vůbec." blablabla---> "jo, ale jsi to ty. Heeej páni, musím to říct holkám." Utekla jsem. Už mě podruhé nenašly, kekeke. Neměly čas.
Docvaklo mi díky této scéně i scény z roku předtím, které nebudu jmenovat, protože je nepovažuji za důležité, či si je tolik nevybavuji. Ale stávalo se mi (co se týče těch hezkých věcí) třeba, že mě občas někdo zastavil a mluvil se mnou o kreslení. "Ty jsi ta co umí kreslit?" a takové věci. Častěji se to samozřejmě stávalo, když jsem na chodbě kreslila. Často jsem na sebe viděla pohledy.

Hmmmmmmmmmmmmmm. Moje role byla ještě zajímavější, než jakou jsem si ji připravila.

Bojím se příštího roku.

Nevím, co očekávat. Jaké lidi a jaké vztahy. A hlavně, jaké místo zaujmu. Za koho budu hrát.

Můj život je divadlo. Hraju role. Hlavně poslední roky (5-6?) jsem měla identifikovanou představu o svých rolích a zapadla jsem do nich. Jenže. Si nepřijdu jako já, ale jako ta role. A vím, že tentokrát budu zase role, protože to tak cítím. A cítím role na desítky let dopředu. Budu někdy já já?

edit: Možná je to naopak. Jsem (duchovně myšleno) vnímavý člověk. (To není egohon, beru to spíš jako fakt.) Zvláštně v poslední době mívám vize apod. Třeba jsou mnou připravené role, které mi vždy pomalu spadnou do klína spíše vize. V tom případě bude má role na škole poněkud velkolepá. Jsem však připravená?

Lidé mi často říkají; proč máš tolik tajemství? Či něco takového. Že je to přitahuje a přijde jim to zajímavé. A já díky nim poznávám, že je vážně mám. Že ty těžké, přetéžké věci, které jsem nesla na bedrech, podle zákonů a úmluv domluvených nikdy nebyly sděleny světu (dokud jsem neskončila). Samozřejmě, je to i má povaha. Býk nemá sklony k tomu se vypovídat, jelikož mu z toho není lépe. Ale tohle je skvělé. Blog je skvělý, protože mohu vypisovat to, co mi v mém momentálním bouřlivém období víří v hlavě. Samozřejmě. Ne vše ha. Jako vždy. Vždy jen špičku ledovce.
Proto se se mnou tak špatně mluví. I v banálních věcech. Řeknu špičku ledovce, navážu na informace ve své hlavě a mluvím k nim. Odpovídám kouskem věty, z dvouset, které tvořily set spojených informací jenž mi blikly hlavou a lidi... pak nechápou.

Stalo se teď tolik věcí. Páni, nejradši bych si lehla do trávy, hodinu ze sebe dostávala emoce, pak šla někam do čajky, mluvila dvě staletí o příbězích a... pak šla pracovat.

Víte co, už se moc dlouho směju sama. Vážně by bylo fajn jít zase s někým ven a smát se společně.