Červen 2015

Tajemná brána

8. června 2015 v 23:58 | Yu |  Práce

Moje parta je moc super. V pátek jsem poprvé obejmula Evena, protože to normálně nedělám, jen mi začíná přirůstat k srdci haha. Jako každému. Každý ho má rád. : D Even je tak extrovertní a přítulný člověk, musí mít hrozně tolerantní přítelkyni. :D Jen jsem se chtěla zmínit, že je to jako objímat obrovského froté plyšáka. Nebo 10 polštářů. Najs feels.
(Šimona mám taky moc ráda, přijde mi, že si po stránce práce a tohohle snu, téhle vášně, rozumíme.)

Jo a byl RAWfest a byl super. Jen tam bylo asi milion pózérů. xD Že si dáte jednou za měsíc salát, ještě nejste vitarián. To se stane nakonec se skoro každou komunitou. Ty fb skupiny byly ještě před pár lety super. Teď už tam nejsem, protože je to hrozné. Ale já nebudu hejtit. Ten festival se mi líbil moc. Cítila jsem se doma. Cvičila jsem jógu i čchi kung (qi gong) a kreslila Tima Shieffa a Mimi Kirk!


Dnes byl první den klauzur. Rozdělala jsem práci na místě a další jsem udělala u vchodu na Petřín (nahoře na Úvozu).
Chodilo kolem mě hrozně moc turistů a asi každý se ke mně nějak vyjádřil. (ne nutně mým směrem, ale poznám "artist" skoro v každém jazyce)
Korejci (i další asiati) docela často fotí, co jsem si všimla, photoshooty v Evropě. Samozřejmě, že jo. Paříž, Itálie, Anglie, Vídeň, Praha. A taky se nechávají fotit páry, asi na svých líbánkách. Nebo tak nějak jsem to pochopila dnes (z toho co rozumím korejsky mi přišlo, že to ale byli modelové xD). Noooo whatever, každopádně měli moc sympatického fotografa! Usmál se na mě! Asiati - slušní, milí lidé, hlavně oproti Američanům. xD (to asi asi dokážete představit xD)
Ten portrét je zavádějici, jeho obličej si tolik nepamatuju, měl ho symetrický, měl větší a rovnější nos a hlavně upřímný, nešibalský úsměv (ne jako tady xD) (to je z toho, jak pořád kreslím Ela xD), ale to je jedno. A měl hnědé odroslé vlasy, vypadalo to líp než jenom hnědé!
Každopádně protože je to fotograf, tak si tam lehl (na chodník xD) do takové vtipné, trochu křečovité pózy a já ráda kreslím vše, co je zajímavé, inu pustila jsem se hned do toho. Když skončili, tak se na mě asi počtvrté usmál a já mu ukázala tu skicu. Myslím, že to napřed nepobral, ale ta modelka hned, pak mě poprosil, jestli mu to dám. Jistě. Thank you thank you. Jestli si mě může vyfotit. Jistě. Thank you thank you. (děkovali i modelové)
zlepšila jsem se kvůli pohybovkám v lidech haha... zase... haha *brečí* *chce dělat enviro*


Nevím, proč jsem to popsala tak sáhodlouze.
Protože si to pamatuji a možná si to budu chtít pamatovat.
Možná, protože to byl jeden z těch křehkých, romantických, až příběhových zážitků. Ty lidi na 99.9% už nepotkám. Ten fotograf u sebe bude mít mojí kresbu. Možná jí někomu ukáže, možná si jí nalepí do deníku, možná ji založí, možná ji ztratí. (a navíc i tu fotku) Chápete, ne? Ten zvláštní pocit, když s někým odejde kousek vás a tím to pro vaše vědění končí, i když za rohem se můžou odehrávat velké příběhy. Nemůžu se přepínat do světů jiných lidí, můžu jet jen ten svůj jeden příběh. Jsem tak zvyklá život vnímat jako příběh, že když něco takového nemůžu (následovat linku každé postavy), mám divný pocit. Jsem vůbec ten bůh sakra? xD